Kdysi, je tomu již hezkých pár let, mne napadla myšlenka - což nestává příliš často :-)) - že bych mohl zpracovat na základě starých fotografií různým způsobem získaných, prezentaci o staré Ostravě. Začal jsem sbírat staré fotografie z různých pramenů a v brzké době jsem došel k přesvědčení, že tento úkol není řešitelný v jediné prezentaci a záměr jsem modifikoval ve smyslu prezentací několik, podle městských částí. V konečném důsledku jsem i tuto variantu opustil a rozhodl se shromážděné obrázky zveřejnit na svém fotoblogu způsobem pro něj obvyklým.
K Ostravě jako k městu jsem poután svým původem, neboť jsem se zde narodil a to v Přívoze, jak jsem se již zmínil na tomto místě. V té době mí drazí rodičové žili na Hladnově, což byla část Slezské Ostravy a bydleli u dědečka v malé hornické kolonii v těsné blízkosti dolu Petr Bezruč. Na jmenované šachtě děda, takto maminčin tatínek, pracoval a posléze i můj tatínek zde byl v německém pracovním nasazení. Ke Hladnovu mám specifický vztah, neb zde žilo několik příbuzných z maminčiny strany a já je všechny velice rád navštěvoval v době, kdy jsem se již mohl samostatně pohybovat po městě. Snad z toho důvodu si hladnovské prostředí hornických kolonií pamatuji dodnes, kdy se změnilo k nepoznání. Zvláště rád jsem navštěvoval, a to ještě i v době, kdy jsem začal studovat v 1. ročníku zdejší Vysoké školy báňské, svého prastrýce, knihaře pana Karla Salvu, který v těsné blízkosti dolu PB měl knihařskou dílnu. Dodnes cítím tu charakteristickou vůni starého papíru, barvy a knihařského klihu. Rád jsem si v dílně prohlížel knihařské lisy, řezačky, pořadače i šuplíky se spoustou ozdob pro vazbu knih. Ví bůh, kam se to vše podělo, když se strýc odebral tam, kam musíme všichni, jakmile nám svíčka života dohoří. Nezůstala ani jedna fotografie, nic. Pokusil jsem se najít ve starých pramenech alespoň, jak Hladnov tehdy vypadal, dokonce i v Knize tváří jsem oslovil milovníky starých fotografií. Zveřejnil jsem starou mapu s lokalitou, kde měl strýček dílnu, bohužel jsem odpověď nenalezl. Snad i proto, že na Facebook lidé mého ročníku příliš nechodí, pokud se vůbec dokáží kamarádit s počítačem. Tak aspoň níže zveřejňuji tuto fotku:
Na historické mapě je situace z Hladnova, zachycující bezprostřední okolí Dolu Petr Bezruč. Na obrázku je červeně vyznačen dům, v němž měl knihařskou pan Karel Salva. Kolem domu jezdila tramvaj č. 12 trati Slezská Ostrava - Michálkovice, zřízená 1912 a zrušena 1953 a nahrazena trolejbusy. Trať v podstatě kopírovala silnici vedoucí kolem dnešního stadionu Bazaly.
Jak to vypadalo v Radvanicích za starých časů
Když mi bylo sedm let, přestěhovali jsme se do Radvanic. Došlo k tomu v souvislosti s tím, že tatínek dostal místo vedoucího pobočky tehdy Československé státní spořitelny v této obci, jež bylo spojeno s nárokem na služební byt v budově, která byla situována v centru obce, naproti nádražíčka tramvajové dráhy Ostrava - Karviná.
Pobočka byla velmi malá, dům veliký. Sídlila v části přízemí domu na obrázku níže a přímo nad ní, v prvním poschodí, jsme měli docela, na tehdejší poměry, hezký třípokojový byt. Byt měl ložnici, obývací pokoj, do něhož se příliš nevstupovalo, ačkoliv v něm byla nádherná kachlová kamna, menší dětský pokoj, který byl přidělen nám, dětem, a čtvercovou kuchyni s kachlovým sporákem. Z kuchyně se dalo jít do spíže a koupelny. V předsíni byl ještě vstup na WC. Pokoje byly dostatečně velké, světlé a zvláště dětský pokoj měl okna orientována na jih, čili sluníčka jsme měli dostatek, i když tehdy nás to příliš nezajímalo. V celém bytě bylo lokální topení, takže se muselo topit v kamnech. Bylo jakýmsi nepsaným zvykem z minulých let, že život v tehdejší rodině se odbýval v kuchyni. Ta byla prostorná, takže mimo kachlový sporák s troubou a ohřevem teplé vody se do ní vešel i stůl uprostřed a otoman v rohu. Proti oknu stál velký kredenc. Přiznávám, že v tomto místě jsem byl na pochybách, zda použít mužský nebo ženský rod slova kredenc. Nakonec pomohl opět strýček Google, který našel, že obě alternativy jsou možné a zvláště ve východní části Moravy je obvyklé použít rodu mužského přesto, že slovo vzniklo z latinského credenzia, což je víra a ta, jak známo je rodu ženského.
V tomto domě jsme bydleli, i když tatínek zde již po čase nepracoval, až do prázdnin roku 1960, kdy jsme se odstěhovali do Havířova. A tak se Radvanice, jež byly v podstatě vesnicí, staly na dlouhou dobu místem, kde jsme absolvovali povinnou školní docházku a já posléze i Jedenáctiletou střední školu v Havířově, kam jsem spolu s řadou spolužáků z Trnkovce, Radvanic i Bártovic dojížděl autobusem. Samozřejmě, dnes dům vypadá, a i jeho okolí, úplně jinak, než tomu bylo kdysi. Uvedená fotografie je z roku 2012. O Radvanicích a našem životě tam by se dal napsat román o více dílech, což není účelem těchto skromných poznámek, jež jsou pouze spojovacím článkem mezi jednotlivými alby. Takže dost řečí a následující album starých fotografií věnuji, jak jinak, než Radvanicím.
V Radvanicích za starých časů...
Slezská, místy i Polská Ostrava před dávnými věky
O svém blízkém vztahu ke Hladnovu jsem se zmínil výše, obdobně tomu je k části Slezské Ostravy, řečené Zámostí. V některých pramenech se název této lokality uvádí názvem Zámost, byť oficiální prameny mlčí. O Zámostu se např. zmiňuje na svém krásném webu pan Svatopluk Chodura, současný majitel muzea Keltičkova kovárna. Návštěvu tohoto minimuzea velmi doporučuji, zvláště zájemcům o historii těžby uhlí na Slezské Ostravě. Muzeum jsme svého času rovněž navštívili a pan Chodura se zanícením jemu vlastním nás provedl skromnými prostorami muzea a poskytl mnoho informací, o nichž se jinde člověk nedoví, či nedočte.
Byl-li vztah ke Hladnovu determinován příbuzenstvem z maminčiny strany, u Zámostí to bylo příbuzenstvo ze strany tatínkovy. Žila zde tatínkova matka, moje babička a také její sestra Otilie. Jak jsme si pamatovali z rodinných vyprávění a následně zjistili při našich cestách za kořeny rodu, přišli někteří členové rodu (můj tatínek, jeho dva bratři, sestra, jejich matka a její sestra s manželem) na Ostravsko z Vyškova za prací. Vyškov byl v oné době zemědělskou oblastí, kdežto Ostravsko bylo průmyslově se rozvíjejícím regionem.
Babička, spolu s tatínkovým bratrem Vladimírem a jeho manželkou Boženou, bydleli v jednom z nejošklivějších domů na Slezské, na adrese Bohumínská 16. Tento nájemní "minidům" stál v těsné blízkosti tramvajových kolejí trati Moravská Ostrava - Hrušov, později prodloužená až do Bohumína. Když jela tramvaj, babičce se třásly hrníčky v kredenci. Byt byl o velikosti 1+1, v kuchyni spal strýc s tetou, v ložnici, která sloužila současně jako "parádní" pokoj, babička. Tekoucí voda byla pro celý dům jen na chodbě a záchod, hanebného vzhledu, rovněž pro celý dům, v přízemí, v těsném sousedství schodů do sklepa, plného potkanů a jiné havěti. Přes tyto "neduhy" jsme my, děti, k babičce chodily velmi rády. Babička, bohužel, zemřela ošklivou smrtí. Při přikládání do kamen, zv. vincek ji ošlehl plamen takovou intenzitou, že příhodu nepřežila. Krátce potom byl dům, v souvislosti s asanací lokality včetně Bohumínské ulice, srovnán se zemí a strýc s tetou dostali byt 2+1 na Jízdárenské ulici sídliště Fifejdy.
Naproti domu č. 16 Bohumínské ulice, v těsném sousedství Slezského, dnes Gagarinova náměstí, stálo Kino Oko, dříve Palace. Kino bylo vystavěno v roce 1912 a stavbu na svou dobu moderní budovy s fasádou, kterou navrhl Alfons Mucha, provedl stavitel V. Střelec z Dolní Suché. Majitelem budovy byl Angličan Ing. David Small a licenci k provozování kinematografické živnosti v ní získal elektrotechnik z Moravské Ostravy Hanuš Dorasil. Více o tom v tomto článku Archívu města Ostravy. Bohužel se mi nepovedlo zajistit vhodnou fotografii kina před demolicí, takže použiji následující z události, kterou popíši pod obrázkem.
Na fotografii vlevo z fondů Městského archívu v Ostravě se jedná o slavnostní přivítání 1. praporu 8. slezského pěšího pluku z Místku, který byl provizorně umístěn v ještě nedostavěných kasárnách na Hranečníku. Datace 16. 11. 1935 (příjezd a průchod z Moravské Ostravy na Hranečník) nebo o den později (slavnostní uvítání). Tento vojenský útvar má docela slavnou historii. Byl jediným, který se 14. 3. 1939 postavil aktivně na odpor německým okupantům. Přestože obsazování českých zemí začalo až 15. března, první němečtí vojáci překročili hranice v prostoru Moravské Ostravy již 14. března kolem 17.30. Jednotky VIII. sboru a pluku SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ dostaly rozkaz obsadit Moravskou Ostravu a Místek. Dvě německé kolony 84. pěšího pluku plk. Stoewera ze sestavy 8. divize generála Kocha dorazily i k Čajánkovým kasárnám v Místku, kde byl ubytován III. prapor 8. pěšího pluku slezského. Podrobně o tom následující článek.
Vpravo pak současná situace téže lokality na místě, kde stávalo Kino Oko. Na obou fotografiích zcela vlevo je společná věž transformátorovny.
O Ostravě Moravské, jež byla mezihrou mezi Hladnovem a Radvanicemi...
Na počátku tohoto oddílu jsem se zmínil o svém narození v Přívoze, bydlišti na Hladnově, později v Radvanicích. Mezi tím jsme se ocitli v třípokojovém bytě na ulici Chelčického, č. 10, jež na rozdíl od mnoha jiných, nese stále totéž jméno. Asi je Chelčický přijatelný pro kterýkoliv režim. Můj specifický vztah k Moravské Ostravě je dán několika "po prvé...".
Poprvé jsem se u této budovy seznámil s kamením, coby nástrojem destruktivní činnosti. Dle vyprávění rodičů jsem systematicky rozbíjel kamením malá sklepní okénka (viz na obrázku výše).
Poprvé jsem zde přišel do styku se školským systémem, když jsem byl "vsazen" do Mateřské školy a současně, ačkoliv jsem tehdy coby dítě o tom neměl tušení, i se jménem Felix Neumann, což byl Ostravský architekt a stavitel židovského původu, z Radvanic. Jednou ze staveb z jeho atelieru byla vila JUDr. Karla Richtera na Dvořákově ulici v Ostravě, v blízkosti hlavní pošty. Vila byla postavena podle návrhu Felixe Neumanna v roce 1896 a posléze v ní byla umístěna mateřská škola. Dodnes stojí a je památkově chráněna.
Mám na tuto školku hluboko usazenou vzpomínku - nejoblíbenější činností bylo, když my děti, seděly v kruhu a paní vychovatelka nám pouštěla káču. Ke komu se káča naklonila, mohl ji paní vychovatelce přinést.
Do obecné školy jsem poprvé jsem začal chodit v bývalé tzv. "Červené škole" na dnešní ul. 30. dubna. Tyto školy byly dvě vedle sebe - červená byla chlapecká a bílá byla dívčí. Na černobílém obrázku je to ta blíže k radniční věži a dnes v ní je jedna z budov Ostravské univerzity. V době, kdy jsem tam nastoupil, se již rozdělení nepraktikovalo. Samozřejmě barevné fotografie představují současnou podobu.
Poprvé jsem byl seznámen - a to hned v první třídě - se zvláštní součástí tehdejšího výukového programu, s hodinami náboženství. Na tyto hodiny docházel do školy příslušný farář, jehož jsme museli nazývat "Velebný pane". Naštěstí jsme byli ve věku, kdy nás ještě nenapadlo, čím že to je vlastně velebný... My jej totiž příliš nevelebili, neboť nás nutil odříkávat vždy na počátku a koncem hodiny modlitbu, aniž bychom měli ponětí, o čem vlastně mluvíme.
A konečně poprvé jsem doprovázel domů dívku. Bylo to ze školy a přišel jsem k tomu ani nevím, jak. Dívka Helenka mne o to požádala, naštěstí bydlela kousek od školy a nemusel jsem s ní do bytu, poněvadž v tomto věku jsem netušil, co s ní mám dělat. Myslím, že do této chvíle jsem se o tom nikomu nezmínil. Dokonce si ani nepamatuji, zda byla blondýnka, či měla vlasy jiné barvy, z čehož vidno, jaký význam jsem této události přikládal. Zato si dodnes pamatuji, že paní třídní učitelka se jmenovala Terezie Palíšková.
Obrázky z města mého narození, prvních krůčků, první školky, první i poslední školy
Něco málo povídání o černém zlatě a místech, kde jej člověk těžil...
Těžba uhlí v Ostravě začala v roce 1763 ,kdy bylo ve Slezské Ostravě, v údolí
Burňa, (Trojické údolí ) objeveno uhlí. V roce 1780 bylo objeveno uhlí na
Landeku. Zpočátku se těžba rozvíjela velice pomalu. Důvodem byl malý zájem o
tuto surovinu ,neboť většinu skláren a železáren vlastnili šlechtici,kteří byli
zároveň vlastníky velkých lesů, takže využívali spíše dřevo, kterého měli
dostatek.
Uhlí se dobývalo mělkými jámami,které dosahovaly hloubky kolem 30m a také pomocí
štol,které bývaly dlouhé až 200m. Ze štol se uhlí dostávalo na povrch pomocí
táček a s mělkých jam bylo těženo ručním rumpálem. Při takovémto způsobu
těžby,kdy se využívalo jen ruční práce,byla produktivita práce velice nízká.
Ve druhé polovině 19.století, kdy začala průmyslová revoluce, začala těžba
znatelně stoupat. Konopná těžní lana začala být nahrazována ocelovými.
V ostravských dolech se začaly k dopravě používat kolejnice a k tažení důlních
vozíku se začali používat koně, kteří v dolech vydrželi až do roku 1945.
Těžní jámy, které se až do té doby vyztužovaly dřevem, se začaly vyzdívat. V
této době se začala používat i trhací práce.
Největším přínosem, této revoluční doby,však bylo zavádění parních strojů, které
se využívaly k čerpání důlní vody, dokonalejšímu větrání dolů, pomocí
ventilátorů a hlavně k těžbě uhlí a kamene těžní jámou, kde se začalo těžit
pomocí klecí, které nebyly čtyřetážové jež se začaly používat později, ale jen
jednoetážové.
Na začátku každého podnikání je nejtěžší začátek, kdy je třeba spousta investic
a práce, než se firma rozjede a začne vydělávat, všude však existují výjimky,
socialistický způsob hospodaření to vyřešil jednoduše znárodněním.
Vláda tehdy razila heslo – Jsem horník – kdo je víc !? Nastaly velké změny, na
těžních věžích už nebyly jenom lanovnice,a le i daleko důležitější rudé hvězdy.
Na šachtách začaly vznikat brigády socialistické práce a jako houby po dešti se
objevovali noví a noví hrdinové socialistické práce a všichni se předháněli, kdo
nejvíc překročí plnění plánu. Byla to také doba úžasných rekordů a
socialistických závazku a ti kteří nic užitečného nedělali, se zdravili čest
práci.
Těžba uhlí se realizovala na dolech (jámách, šachtách). Uhlí se těžilo tak
dlouho, až začalo docházet. Těžba uhlí v Ostravě byla ukončena v roce 1994,
neboť byla nerentabilní. Avšak ukončení těžby na všech Ostravských dolech také
nebylo to nejlepší rozhodnutí. Některé doly totiž, jako Hlubina nebo Odra měly
prohloubené jámy a připravenou těžbu, takže nevytěžení těchto připravených zásob
bylo možná škoda.
Rovněž zůstaly nevytěženy sloje, které se nacházejí v ochranném pilíři, převážně
v centru města. Tento ochranný pilíř má rozlohu více jak 100 ha a je v něm asi
50 mil. tun uhlí. Jelikož se zásoby uhlí na Karvinsku ztenčují, dojde možná v
budoucnosti, pokud se vyřeší základka vytěžených porubů, aby nedošlo k poklesu
poddolováním, k těžbě i tohoto pilíře.
Následující album dokumentuje historické fotografie dolů ostravsko karvinské pánve:
Stará Ostrava, doly, šachty, jámy
Pár slov o dějinách židovské komunity v Ostravě
Následující text si neklade za úkol zpracovat kompexní problém židovského osídlení na území Moravské a Polské, později Slezské Ostravy. Naopak, hodlá využít materiálů webu Moderní dějiny, v jehož části Židovská Ostrava se lze dočíst ve zkratce vše potřebné, abychom si mohli udělat obrázek o dějinách židovské komunity v Ostravě, židovských památkách a antisemitské represi za II. světové války. Obsahuje tématické texty, prezentace i fotografie rekonstrukcí židovských památek.
Další materiál je pokusem o shromáždění všech dostupných informací o životě a díle ostravského architekta Felixe Neumanna, jehož rodina pochází z Radvanic. V obsáhlém materiálu se dozvíme nejen rodinná historická data, nýbrž i seznam staveb, rejstříky jmen i ulic, mapy, bombardování Ostravy apod.
Jako součást zařazuji rovněž komentovanou vycházku, jíž jsme se zúčastnili a kterou zmiňuji současně na jiném místě.
Závěrem, jako vždy, uvádím svou sbírku starých pohlednic a fotografií, které
jsem průběžně shromažďoval: