Celou dobu, než jsem přistoupil k tomuto oddílu webu, uvažuji, co vše sem umístit. Není to jednoduché. Moje snaha o dokonalost a úplnost si vyžaduje, aby zde bylo umístěno pokud možno co největší množství dovolenkových fotografií, což ovšem nekoresponduje s tím, že většinou fotografie z doby předdigitální nejsou, popř. nejsou k mání v digitální formě. Ty, jež se mi podařilo dohledat v papírové formě, jsem digitalizoval a výsledek předkládám k nahlédnutí a vzpomínání...
V historických dobách, kdy jsem byl v péči svých rodičů, jsme dovolenou v tom smyslu, jak ji pojímají lidé dnes, v podstatě znali jen z doslechu. Dá se říct, že ani nebylo v našich krajích zvykem trávit čas dovolené tím způsobem, jako v dnešní době. O jakémkoliv zahraničním pobytu kdekoliv jsme si mohli tak akorát nechat zdát, spíše nás ani nenapadla taková myšlenková pošetilost. Jednak na ni nebyl dostatek prostředků, jednak v povědomí skupiny obyvatel, mezi něž jsme se řadili, ani takové myšlenky nikoho nenapadaly. Tehdejším trendem byly rekreační pobyty v zařízeních podniků a organizací, soukromé pobyty v hotelových zařízeních a maximem bylo vlastnictví chaty, či jiné nemovitosti postavené svépomocí, či jiným způsobem získané.
Coby malý kluk jsem byl občas bráván svým strýcem a tetou na podnikovou rekreační chatu obchodního domu Brouk a Babka do Malenovic, na tzv. Broukárnu. Teta Božena v obchodním domě pracovala jako nákupčí. Ovšem v tehdejší době termín podniková chata dnes znamená o málo větší chatu soukromou. Bohužel se mi nepovedlo nikde najít fotografii (ani Google nenašel) Broukárny. Chata byla na konci obce cestou na Ivančenu a byla posledním stavením pod horou Hradová. V přízemí měla velkou kuchyni, která sloužila zároveň jako společenská místnost. Z ní vedly dřevěné schody do podkroví, rozděleného na mužskou a ženskou noclehárnu, které spojovala společná venkovní chodba. Chata byla svou zadní stěnou v tak těsném sousedství lesa, že když se přecházelo po spojovací chodbě a zároveň pršelo, muselo se dávat dobrý pozor, aby člověk nezmokl. Ale ta vůně jehličí, cítím ji dodnes!! Dnes, alespoň podle mapy, je zcela skryta v lese, byť v těsné blízkosti polní cesty:
Dodnes si na tyto chvíle velmi dobře vzpomínám, neboť to pro mne bylo vždy velké dobrodružství. Zpočátku se jezdilo z Ostravy nákladním automobilem, který řídil pan Laďa Podgorný, sedělo se vzadu na korbě. Později, jakmile do Malenovic začal z Frýdlantu jezdit autobus, jezdili jsme vlakem a pak busem. Ze zastávky pod Borovou jsme na Broukárnu chodili do kopce pěšky.
Pokud moje chabá paměť sahá do minulosti, mám dojem, že tato dovolená byla naší prvou rodinnou a to do doby, než rodiče postavili chatu v Malenovicích. Ubytováni jsme byli v hotelu Pyszko, který stojí stále na svém místě, dnes pod názvem Penzion Buldoček v okrajové části obce Horní Lomná. Tato rekreační oblast, slezských Beskyd, dnes nazývaná Lomná dolina, spolu s lokalitami směrem na Frenštát byla již tehdy velmi žádaná pro rekreanty Ostravska. V šeru času mi zaniká, jak interier tehdy hotelu Pyszko vypadal, nepamatuji se ani, jak jsme chodili na procházky, či koupali se v říčce Lomné, jež stále teče v bezprostřední blízkosti hotelu. Ze všech hledisek a v závislosti na tehdejší nároky to bylo ideální místo pro dovolenou s malými dětmi. Současně s námi se dovolené účastnila babička Marie Pátrová a její sestra, Otilie Škarbanová. Také s námi byla sestřenice Zdenka. Domnívám se, že tatínek a konečně i jeho bratr Vladimír hledali jiné možnosti, jak trávit dovolené svých rodin jiným způsobem, než jezdit na Broukárnu, kam navíc tatínek jezdil túze nerad, tedy lépe řečeno, tam nejezdil. Tento pokus chápu jako přechodné období, než si oba pořídí něco svého, byť zpočátku za cenu jisté jednorázové finanční náročnosti. Fotografie z této destinace pořídil tatínek svým stařičkým deskovým aparátem zn. Kodak.
První dovča v hotelu Pyszko v Horní Lomné, dnes Penzion Buldoček
Asi z důvodů, které jsem naznačil, si oba, můj tatínek a jeho bratr Vladimír, postavili v Malenovicích vlastními silami vedle sebe své rekreační chaty, které stojí dodnes a slouží svému účelu. Této chaty, jakmile byla postavena, jsme začali usilovně využívat. Byla to zpočátku jen jedna malá místnost o rozměrech 3 a 5 metrů s verandou po celé délce 5 m a šířce 1,5 metrů. Postupem času byla chata rozšiřována a zvelebována v závislosti na množství disponibilních finančních prostředků. To přirozeně nás, děti, příliš nezajímalo, my byli rádi, že máme prostor pro naše aktivity. A že těchto aktivit nebylo málo, o tom vypovídají leccos obrázky zveřejněné na různých místech tohoto fotoblogu. To vše i přesto, že jsme neměli velmi dlouho k dispozici elektrický proud a svítili svíčkami, petrolejem a když tatínek pořídil lampu s punčoškou, která byla rozžhavena zplynováním lihu, to bylo najednou světla, že se při něm dalo i číst. Zavedením elektřiny stoupl komfort pobytu. Rovněž o vodovodu jsme si mohli nechat jen zdát a umývali jsme se v lavoru. Od počátku a ještě dlouho jsme museli chodit pro vodu do studánky a to tak, že s prázdnými kyblíky z kopce, kdežto naplněnými do kopce, to vše asi 50 metrů. Záchod také nebyl, natož splachovací, jen kadibudka. Když si uvědomíme, že stavba byla realizována bez strojů, beton se míchal ručně na plechu, zaléval vodou, přinesenou z lesní studánky, nebylo to vůbec jednoduché. A to dojezd autem veskrze žádný, pouze lesní cesta. Byly to skutečně doby pionýrské. Po celou dlouhou dobu se do obchodu muselo chodit pěšky asi 3 km a nazpět s nákupem, zpravidla v batohu, do kopce. Dnes se dojede autem na místo a s veškerým pohodlím. Vlastně o tom, jak byla chata budována, svědčí obrázky, pořízené fotoaparátem zn. Pionýr.
Tak takto se trávívala dovolená v letech šedesátých. Prý to byla zlatá léta ... . Na téhle chatičce jsme tedy trávívali nejen dny dovolených, což pro nás, děti, znamenalo vlastně prázdniny, ale i víkendy a mnoho dalších dnů a aktivit
Chata v Malenovicích - 1958 - 1960
Chata v Malenovicích - 1968 - 1974, Počúvalské jazero
Léto
1969 strávené na přehradě v Těrlicku, Tatry, cesta se sestrou a švagrem
V roce 1975 jsme se s Jiříčkem a trabantem vydali přes Děčín do Drážďan a jižních Čech. Jiříček s oblibou jezdil ve stoje mezi sedadly a držel mne kolem krku, což mnohdy nebylo zcela bezpečné. V muzeu Zwinger v Drážďanech jej příliš prohlídka nenadchla, o to více se zajímal o klouzání po naleštěné podlaze, čímž uváděl v pohoršení nejen ostatní návštěvníky, nýbrž i ochranku muzea. Cestou jsme nocovali v kempech v Děčíně a u některého rybníku v jižních Čechách, kde ostatní návštěvníci nevycházeli z údivu, kolik věcí jsme vytahovali z kufru trabanta. Dodnes tvrdím, že jsem nikdy neměl auto s větším kufrem, než měl trabant. Navštívili jsme starobylý Tábor a posléze královský hrad Rožmberk.
Děčín, Drážďany, jižní Čechy, Tábor, Rožmberk - 1975
Tuším, někdy na jaře roku 1976 jsme prodali Trabanta a koupili Škodu 105L a hned z kraje prázdnin jsme s ní vyrazili do Bulharska s tím, že pojedeme co nejvíce na jih země a následně se budeme podél pobřeží vracet a zůstaneme v tom kempu, který se nám bude líbit. O tom, že bychom jeli do hotelu, nebylo ani řeči, na to jsme neměli dost prostředků, takže jsme odjížděli nabaleni až po střechu: Stan pro 2+2, spacáky, deky, kempový nábytek, vařič, nádobí a spoustu trvanlivého jídla jednak v konzervách, jednak v suché podobě v sáčcích. Jako kuchyňské zařízení jsem vyrobil něco na způsob pracovního stolu, ve kterém byl zapuštěn PB vařič, na konstrukci zavěšenou síťovanou schránu na ovoce a zeleninu, no bylo toho spousta. To, co bylo možné, jsme uložili do vaku na zahrádku na střechu auta, měkkými zavazadly jsme vyložili prostor na nohy mezi sedadly vzadu, takže kluci tam měli celkem pohodlné lůžko, i když i tak byli občas cestou otravní a museli být umravňováni různými způsoby. Skutečně jsme zajeli až do místa těsně u Achtopolu, kde nám cestu zastoupili dva vojáci s kalašnikovy a s nekompromisním příkazem "Davaj nazad" nás přinutili vrátit se.
Nebylo pochyb, že jsme u konce cesty a musíme se začít vracet a hledak vhodný kemp. Cestu tam jsme absolvovali s různými peripetiemi, nicméně jsme měli prázdniny, tudíž času dost a nikterak jsme nemuseli spěchat. Obhlédli jsme dva kempy, kde se nám z různých důvodů nelíbilo a přijeli do příjemné krajiny pod pohořím Strandža, kde pramení říčky, vlévající se do moře na jih od Burgasu. Když jsme narazili na bránu kempu Nestinarka, zastavili a šel jsem projít kempem, abych zjistil, jak to v něm vypadá. Kemp byl situován kousek od pobřežní silnice z Primorska na jih ve stínu mladého lesíku. V kempu jsem narazil na kolegyni Alenu Kubartovou ze školy, kde jsem učil. Její rodina, spolu s jednou rodinou z Ostravy, jednou rodinou z Piešťan a třemi bulgarskými rodinami do kempu jezdili každoročně a vždy si postavili své stany v některé z části kempu tak, že která rodina přijela do kempu první, ohradila místo pro všechny ostatní a po příjezdu každého z nich všichni dostupní a volní účastníci, pomáhali těm, kdož přijeli, pokud ovšem byli střízliví. To se nám moc líbilo a Alena nás hned seznámila s ostatními rodinami. Ti nás vřele přijali, jako bychom do kempu jezdili s něma odjakživa. Tak se stalo, že následující léta jsme do Nestinarky jezdili každý rok, někdy sami, jindy jsme se domluvili se Švestkovými a jeli jsme spolu tam i nazpět. Byli jsme nesmírně spokojeni, byť kempování bylo sice nenáročným způsobem trávení dovolené, nicméně výborná společnost nám přinášela mnohá uspokojení a přátelské vztahy. O tom, co vše jsme zažili při cestě tam, pobytu i cestě zpět, by bylo možno napsat minimálně novelu, ne-li cestopisně humoristický román.
Dovolená Bulharsko - 1976 - 1978
Dovolená Bulharsko 2 - 1976 - 1978
V roce 1999 jsme se rozhodli pro čtyřdenní poznávací zájezd do Itálie. K Itálii jsme oba měli velmi kladný vztah a tak jsme si řekli, že zkusíme alespoň krátký poznávací zájezd. Však také měl název "Na skok do Itálie". Námětem byl Řím, Vatikán, Pompeje, Neapol, Sorrento, Capri. Cestou jsme zastavili v Pompejích, prohlédli si vykopávky a vyjeli i vystoupali ke kráteru Vesuvu. Ubytováni jsme byli v Hotelu Mary v ospalém letním městečku Vico Equense v kraji Neapol, s malebnou pláží, železnicí a každodenní pohodou. Městečko leží mezi Neapolí a Sorrentem v půvabné krajině, ohraničené mořem na jedné straně a pohořím Lattari s nejvyšší horou Mount Sant'Angelo (1444 m) na straně druhé. Z hotelového pokoje jsme měli nádherný výhled na celý Neapolský záliv Tyrrhenského moře s ostrovem Ischia monumentálním Vesuvem na obzoru. Na Capri jsme jeli ze Sorrenta lodí, přistáli jsme v přístavu Marina Grande a lanovkou vyjeli do stejnojmenného města, tj. Capri. Po procházce městem jsme navštívili světoznámé Augustovy zahrady a vykoupali se na malé pláži střediska Marina Piccola. Po zpáteční cestě trajektem jsme si prohlédli Sorrento a dojeli do hotelu. Poslední den jsme navštívili Řím a jeho hlavní pamětihodnosti, včetně Vatikánu.
Dovolená - poznávací zájezd do Itálie - 1999
Podruhé jsme se vydali do jižních Čech s Terezkou, když byla maličká a ještě mazlivá. Škoda, že jí to nezůstalo :-((. V roce 2001 jsme se domluvili s Jirkou, že bychom se vydali dvěma auty do této lokality. Na internetu jsme každý nalezli jeden objekt, vykorespondovali objednávku s majiteli a v daný termín jsme vyjeli. My jsme jeli obstarožním Favoritem, Jirkova rodina relativně podstatně novější Felicií, na jejíž střeše se vezla kola, včetně mého. Jedna lokalita byla stará chalupa v Nové Včelnici, pár kilometrů severně od Jindřichova Hradce, kde jsme strávili první týden. Na další místo jsme přejeli přes České Budějovice směrem na Vodňany do jakési maličké obce, na jejíž jméno si již nepamatuji, ale bylo to asi 15 kilometrů od Hluboké a když jsem jel ráno na kole pro rohlíhy, viděl jsem chladicí věže Temelína. V tomto bohem zapomenutém kraji jsme si pronajali chatu v zalesněném, ale rovinatém terénu. Chata nám sloužila jen k přespání, za zajímavostmi jsme jezdili, podobně jako z předchozího místa. Opět jsme se podívali po dlouhém čase na Rožmberk a Terezka se posadila na stejného slona, jako před čtvrtstoletím její tatínek. Navštívili jsme zámek Hluboká, Český Krumlov a krátce vyjeli do Pasova. Cestou zpět domů jsme se zastavili v Jihlavě, kde byli v té době naši bávali sousedé, manželé Pavla a Milan Žáčkovi, kteří tam byli vypomáhat své dceři s miminem.
Jižní Čechy, Rožmberk, Český Krumlov - červenec 2001
První cesta s Exodem do oblíbené oblasti Vysokých Tater, Spiše a Slovenského ráje s Terezkou a Veronikou, dcerkou Dáši z Radimi. Exod je školskými odbory pořádaná oblíbená rekreace pro učitele a jejich rodinné příslušníky.
Exod Tatry, Spiš, Slovenský ráj - srpen 2003
Školskými odbory pořádaná oblíbená rekreace pro učitele a jejich rodinné příslušníky nás zavedla do atraktivního prostředí Vysokých i Belianských Tater, Spiše, kraje Dunajce a Slovenského ráje. Terezka jela opět s námi.
Exod Tatry, Spiš, Slovenský ráj - srpen 2006
Zúčastnili jsme se Exodu s tématikou poznávání kraje K. H. Máchy. Ubytováni jsme byli na Domově mládeže v České Lípě, v jejímž blízkém okolí leží obec Sosnová. Zde žijí naši příbuzní (sice asi z 15. kolena), kteří jsou součástí severočeské větve našeho rodu. Tohoto Exodu jsme tudíž využili k dalšímu pátrání po historii našeho rodu (viz album Za kořeny rodu).
Exod Česká Lípa a okolí - Máchův kraj - červenec 2008
Během této vynikající dovolené, na kterou stále vzpomínáme, jsme
během týdenního pobytu v
Apartmánech Eva v
Srní poznali četné přírodní památky Šumavy (jezera, slatě, zámky, hrady a
některá města) a celou řadu pamětihodností
Letošního roku se domluvila moje manželka s vnukem Honzíkem a pořídila v podstatě pro něj týdenní letecký zájezd do Bulharska na Zlaté Písky. Vrátila se tak do míst, kam jsme před časem jezdívali každoročně, nikoliv však letecky, nýbrž autem. Na rozdíl od dávných dob, kdy jsme spali ve stanech v kempu a vařili si na PB vařiči, užívali si komfortu all inclusive. Nejsem si jistý, zda to je pro kluka Honzíkova věku to pravé ořechové, po čem klukovská mysl touží, ale kdož ví, že? Dnes jsou děti nesmírně náročné a nespokojí se jen tak s něčím. Jde jen o to, zda to nezpůsobujeme všechno my, dospělci...
Dovolená - S Honzíkem v Bulharsku - červenec 2016
Tohoto roku vymyslela Danuška pro Honzíka dovolenou na řeckém ostrově Rhodos. Leží na jihovýchod od souostroví Kyklady v Egejském moři, u pobřeží Malé Asie, od kterého jej na severu dělí průliv široký 17,5 km.
Původ Rhodu je nerozlučně spjat s bájí o Diovi a Héliovi. Podle ní se Zeus po vítězství nad Titány rozhodl rozdělit Zemi mezi Olympské bohy. Jediný, na koho se nedostalo, byl Hélios – bůh slunce, neboť ve chvíli, kdy se Země dělila, putoval se svým slunečním vozem po obloze a nikdo si na něj nevzpomněl. Když se vrátil a domáhal se svého podílu, Zeus ho sice politoval, ale sdělil mu, že to už není možné, neboť ostatní bohové by byli nespokojeni. Hélios tedy požádal Dia i ostatní bohy o souhlas s tím, že mu připadne země, která se sama vynoří z moře. Jakmile souhlasili, vynořil se z modrého moře ostrov. Hélios jej ozářil svým jasem a učinil jej nejkrásnějším ostrovem v Egejském moři.
Shodou okolností do téže destinace, byť jiného hotelu, jel i Honzíkův nejlepší kamarád Kája s maminkou a jejím přítelem s dcerou. Všichni to zjistili až na letišti a na zpáteční cestě při čekání na letadlo se domluvili, že nás v nejbližší době navštíví v Havířově. Pro mne to bylo o to větší překvapení, neboť Kájova maminka je mou ošetřující lékařkou v interní ambulanci:
Dovolená s Honzíkem na řeckém ostrově Rhodos - červenec 2017